Měření odstínu lakované vrstvy - barvy
Barva, přesněji řečeno to, co člověk jako barvu vnímá, je závislá na mnoha okolních podmínkách. Mezi hlavní patří spektrální složení dopadajícího světla a směr jeho dopadu, směr pohledu pozorovatele, vlastnosti povrchu a vlastnosti pozorovatele například kvalita zraku, přizpůsobení okolnímu světlu, věk.
Pokud jde o vlastnosti pozorovatele, objektivní posuzování barev dále komplikuje skutečnost (mimo to, že asi 10% populace trpí poruchami barvocitu), že se naše smysly nechávají oklamat očekáváním a pamětí - při běžném pohledu nevnímáme barevné změny známých předmětů v závislosti na změnách okolního osvětlení. Člověk si totiž automaticky dorovnává jak intenzitu osvětlení, tak i hodnotu bílé barvy. Z výzkumů je rovněž známo, že vnímání barvy ovlivňují barvy v okolí pozorovaného místa. Vyplývá z toho, že pokud chceme barvy sdílet s ostatními, začlenit je do komunikace, nutně potřebujeme objektivní a přesný návod, jak je popisovat, měřit a kontrolovat.
Pro stanovení přesného odstínu barvy aplikované na výrobek je nutné znát odstín, sytost a jas. Určitou barvu lze tak chápat jako bod v trojrozměrném prostoru. Existuje mnoho modelů barvených prostorů, kde v praxi nejčastěji používaným je CIELAB. Založení CIE (Commission Internationale de l'Eclairage) v roce 1931, zodpovědné za stanovení a udržování mezinárodních standardů, bylo odpovědí na poptávku po standardizaci modelů barev. Výstupy práce CIE jsou, kromě jiného, definice barevných prostorů, normy, definující metodologii měření, vlastnosti pozorovatele a vlastnosti osvětlení. Stanovení "standardního" pozorovatele je pro další definice barev jedním ze základních úkolů. Definice vlastností standardního pozorovatele vychází z výzkumu působení barev na "průměrného" člověka. Rozeznáváme dva typy pozorovatelů, rozlišené podle úhlu vstupu paprsků do oka a tím i plochy sítnice, kterou barvu vnímá - 10° pozorovatel vnímá barvu celou sítnicí, 2° pozorovatel vnímá barvu nejcitlivější částí oka, tzv. žlutou skvrnou. Přednost se dává měřením za podmínek 2° pozorovatele. Pro správné vnímání barev je rovněž důležité uvažovat i o vlivu okolního osvětlení.
Model CIELAB
Pravoúhlý souřadnicový systém je vymezen třemi osami: nepestrou osou jasu (L*), chromatickou osou zeleno-červenou (a*) a chromatickou osou modrou-žlutou (b*). Souřadnice L*, a*, b* jednoznačně určují barvu v jejím odstínu, sytosti a jasu.
V praxi tyto hodnoty nepotřebujeme znát, protože nás zajímá především diference (rozdíl) odstínu mezi dvěma výrobky respektive mezi výrobkem a vzorkovníkem (lépe etalonem od zákazníka). K tomu slouží barevná odchylka ΔE*, stanovená na základě diferencí hodnot L*, a*, b* mezi oběma výrobky (výrobek – etalon). Měření se provádí Spektrofotometrem, které dnes umožňují na základě algoritmů přímo určit hodnotu ΔE*.
Například: každý odstín RAL má stanovenou maximální a minimální odchylku ΔE*. Tato diference mezi maximální a minimální odchylkou může způsobovat problémy v případě, že jsou výrobky lakovány stejným odstínem od různých dodavatelů barvy. Výsledkem může být zrakem patrný rozdíl v odstínech a přitom se stále jedná o stejný odstín RAL dle vzorkovníku.